Historie regionu

Obec Hlinná se skládá ze čtyř místních částí: Hlinná, Lbín, Tlučeň a Kundratice. Z pohledu historických písemných pramenů je „nejstarší“ Tlučeň, pak Lbín, Hlinná a Kundratice. Osudy jednotlivých částí obce nebyly vždy shodné.

Tlučeň se připomíná v tzv. zakládací listině litoměřické kapituly. Nedatovaná a v originále zachovaná listina byla vydána knížetem Spytihněvem II někdy v letech 1057-1058 (Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus I., Pragae 1904 – 1907, s. 53 – 60; dále jen CDB). Listina zmiňuje založení litoměřické kapituly Spytihněvem II. při kostele sv. Štěpána v Litoměřicích a byla nepřesně nazývána jako „zakládací“, přestože díky obsahu o ni de facto nejde. Je jí pouze potvrzováno držení majetku kapitulou a proto je v současnosti správněji hodnocena jako aktový záznam (současnou diplomatikou nazvaný jako redakce A). Tento aktový záznam se zachoval ještě v jednom znění, které je historiky zařazováno do doby vymezené lety 1057/8 – 1170 (Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Pars I, Pragae 1855, s. 51, č. 124; nazvaná pro odlišení od první jako redakce B). Znění listiny se zachovalo jako inzert v konfirmaci krále Přemysla Otakara I. z roku 1218, kterou kapitule potvrzuje její majetek, po té, co mu byla předložena k potvrzení „zchátralá“ originální listina (není to listina redakce A, která dodnes existuje v neporušeném stavu). Díky některým zmíněným dobovým výrazům je vznik listiny („B“) kladen spíše do období první poloviny 12. století. Vedle těchto dvou redakcí A a B, existuje listina nazvaná „redakce C“, která je falzem z počátku 14. století (včetně pečeti), které vzniklo kombinaci obou předchozích redakcí (SOA Litoměřice, Kapitulní archiv).

Tlučeň je zmíněna v listinách „redakce B a C“ a v listině označené „redakce A“ uvedena není. V redakci „B“ je zmínka formulována takto: „Natleni hospitalis terra ad aratrum“, která je překládána jako „Na Tlučni popluží hospodářské půdy“ (,resp. doslova „Na Tlučni pohostinná půda k pluhu“; je však uvažováno i o obci Třebín u Úštěka). V redakci „C“ je uvedeno „Nadiem hospitalis terra ad aratrum“ – slovo „Nadiem“ je považováno za písařské zkomolení slova „Natleni“. V 16. století patřila část vsi k Libochovanům v držení Kamýckých ze Lstiboře a část k Píšťanům, které v té době byly nejprve majetkem města Litoměřice (do roku 1547), a pak patřily bratrům Žichovcům z Duban na Liběšicích, resp. k liběšickému panství (1547 – 1558). V letech 1558 – 1850 bylo v této části Tlučně vrchností město Litoměřice. Jiná část Tlučně nakonec byla v letech 1609 – 1850 příslušenství panství Liběšice nejprve v držení Žichovců z Duban, pak Sezimů z Ústí a nakonec jezuitské koleje při kostele sv. Klimenta na Starém Městě pražském (August Sedláček, Místopisný slovník historický Království českého, b. d. a m. v., s. 888).

Lbín je zmiňován poprvé letech 1100 – 1107 jako majetek Vršovce Nemoye (+ 1108), který vydal nedatovanou listinu ve prospěch vyšehradské kapituly. Jménem svým a své rodiny daroval kapitule Lbín a další vyjmenované vesnice, které měla kapitula převzít po smrti jeho a jeho manželky a výnosy použít na zádušní mše („Nemoy gente Vrsovici donat ecclesiae Vissegradensis villam Libin“, CDB I., 1904 – 1907, s. 105). Vyšehradské kapitule patřil Lbín po celá další století a ves byla součástí kapitulního panství se sídlem v Žitenicícíh.

 

První zmínka o vsi Hlinná v historických písemných pramenech pochází z listiny Jana IV. z Dražic, biskupa pražského, vydané 1. 10. 1337 v Praze (Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Pars IV., Pragae 1892, s. 192, No. 478). Biskup se souhlasem pražské kapituly směnil některé vesnice, kterými dříve obdaroval nově založený klášter augustiniánů-kanovníků v biskupském městě Roudnice (nad Labem), za příhodněji položené vesnice dosud patřící pražskému biskupství. Roudničtí augustiniáni přišli o následující vesnice dříve darované biskupem Janem při založení kláštera v roce 1333 a pak ještě dokoupené a to: Páleč Větší s tvrzí, Šlapanice, Vrbičany, Libořice, Očihovec, Tuchomyšl, Modlany, Sobědruhy, Hotovice, Lochočice a Habří. Ty byly po směně připojeny k biskupskému hradu Kyšperk (Geiersberg, Bischofsberg). Za to roudnický klášter získal Smolnici, Hlinnou, Babiny, Březí, Budov, Dolín, Želevčice a Bakov (Popis statků kláštera Panny Marie v Roudnici r. 1388 učiněný, Decem registra censuum Bohemica, Praha 1881, s. V – VI, 4 – 19). Z roudnického urbáře vyplývá, že z Hlinné byl odváděn plat ve výši 4 marek a 14 grošů z 9 hospodářsky obdělávaných lánů s loukami a háji, které mají obyvatelé za povinnost vymýtit a vyklučit.

Kundratice se připomínají poprvé v roce 1387 jako příslušenství statku Pokratice v držení Jindřicha z Kamýka. V uvedeném roce potvrzuje král Václav IV. darování platů ze vsí Pokratice, Kundratice a Tlučeň Jindřichem z Kamýka ve prospěch oltáře sv. Ondřeje v městském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem (Liber erectionum archidiocesis Pragensis, Liber II, Pragae 1879, s. 293).

S výjimkou vsi Lbín, která byla součásti součástí panství Žitenice v majetku vyšehradské kapituly, jsou zbývající místní části současné obce Hlinná úzce spojeny s osudy panství příslušného k nedalekému hradu Kamýk. Ještě v roce 1338 patřila ves Hlinná klášteru augustiniánů-kanovníků v Roudnici nad Labem. Ale v roce 1379 byla ves součástí kamýckého panství. Od roudnického kláštera ji zřejmě získali Zajícové z Házmburka, svého času držitelé hradu Kamýk (viz níže).

Za stavitele hradu je považován Jindřich z Pokratic erbu jednorožce. V roce 1319 přijal Jindřich od krále nově postavený hrad jako léno a začal se psát Jindřich Kamýk z Pokratic. Jakkoliv by se mohlo zdát, že jméno hradu je dovozeno od kamene, je zřejmé, že prvotní název hradu „Kamnik“ svědčí o něčem jiném a to odvozením od „komínu“ (krbu, kamen), jak ostatně dokládá tvar skály, na které hrad stojí – ta je zbytkem sopečného sopouchu ve tvaru téměř uzavřeného kruhového komínu.

Jindřicha Kamýcký z Pokratic žil ještě v roce 1347 a buď on, nebo jeho synové postoupili hrad Kamýk králi Karlovi IV. Ten pak v roce 1352 zapsal Kamýk jako manství Zbyňkovi Zajícovi z Házmburka. Snad někdy v té době došlo k nějaké formě majetkového narovnání mezi Zajíci z Házmburka a Kamýky z Pokratic, protože ze znění písemných pramenů vyplývá, že ves Hlinná, či její část, byla v držení Kamýckých z Pokratic. V roce 1389 ji jako svůj díl po otci Jindřichovi držel Heník Kamýk z Pokratic. K jeho dílu patřila i ves Babiny a podací ke kostelu sv. Vojtěcha v Zásadě (dnes součást města Litoměřice, zde jsou dosud na vnější zdi lodi náhrobníky příslušníků tohoto rodu s jednorožci v erbech). Anna, vdova po Heníkovi, a její syn Jindřich v roce 1399 prodali Hlinnou a Babiny. Novými majiteli, jak se zdá, byli opět Zajícové z Házmburka, kteří získané vsi připojili ke Kamýku. V roce 1414 se připomíná Jan Zajíc z Házmburka, sezením na Kamýku. V době husitských válek byl sice „nominálním“ držitelem hradu Mikuláš Zajíc z Házmburka a na Budyni, ale faktické vlastnění bylo díky dobovým poměrům nemožné. V roce 1428 dobyli hrad Zikmund Děčínský z Vartenberka a Zbyněk Zajíc z Házmburka a zpustošili okolí. Hrad byl nakonec předán právoplatnému majiteli Mikulášovi Zajícovi z Házmburka, který v roce 1431 vše prodal Vilémovi z Konic.

Od něj se odkazem z roku 1468 dostal Kamýk jeho příbuznému („bratru tetěnému“, čili synovi sestry buď jeho otce, nebo jeho matky – dnes bratranec) Petrovi ze Lstiboře (+ 1481). Po něm dědil Petr Klučovský ze Lstiboře, který dosáhl na králi Vladislavovi Jagellonském toho, že mu byl hrad Kamýk s příslušnými vesnicemi propuštěn z manství do dědičného držení. Jeho potomci se začali psát Kamýčtí ze Lstiboře. Ti pak vlastnili kamýcké panství až do pobělohorských událostí (August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, XIV., Praha 1923, s. 368, 392 – 395).

Jan Jiří Kamýcký ze Lstiboře byl, na základě Obnoveného zřízení zemského z roku 1627, nucen v roce 1628 opustit zemi, s právem prodat svůj majetek komukoliv. Kupcem se stal Heřman Černín z Chudenic, který za stanovenou sumu 29 000 kop míšeňských grošů koupil následující: „zámek Kamejk, pod ním tvrz Kamejk, pivovár, ovčín, dvůr poplužní, vsi celé Kamejk, Miřevice, Řepnice a na díle vsi Malíč, Sebuzín, Babiny, Hlinná se vším příslušenstvím“. Protože Kamýcký za prodaný statek obdržel pouze 10 000 kop, tak v roce 1631 se účastnil saského vpádu a ujal se nezaplaceného majetku. Na základě toho byl v roce 1634 odsouzen ke ztrátě zbytku trhové sumy (Tomáš V. Bílek, Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, Praha 1882, s. 227 – 228; dále jen Bílek, Konfiskace).

Jak vyplývá ze zápisu konfiskační komise, tak ke Kamýku patřila pouze část vsi Hlinná. Jiná část vsi Hlinné a podíly na vsích Pokratice, Tlučeň a Čeřeniště dál zůstala při jedné ze dvou tvrzí v Pokraticích. Tyto podíly v roce 1576 prodal Jaroslav Henych Kamýcký z Pokratic obci města Litoměřice, když předtím, v roce 1573, prodal Litoměřickým ves Babiny, společně s poplužním dvorem v Pokraticích. Tato část Hlinné patřila k Litoměřicím. V roce 1621 však byl majetek městu Litoměřice za účast ve stavovském povstání konfiskován. Ve výčtu konfiskovaných statků jsou krom jiného zmíněny i díly vsí Hlinná, Kundratice a Tlučeň. Uvedené statky byly českou královskou komorou postoupeny do užívání Janovi hraběti z Tilly. Císař Ferdinand nakonec část majetku, z kterého byl financován nezbytný chod města a některých jeho institucí (např. městský špitál), Litoměřicím vrátil (Bílek, Konfiskace, s. 1116).

Rozdělení Hlinné mezi panství Kamýk (resp. Lovosice) a Litoměřice (resp. litoměřický statek Keblice), trvalo i v roce 1787 (Jaroslaus Schaller, Topographie des Königreich Böhmen, Fünfter Theil, Leitmeritzer Kreis, Prag 1787, s. 287). K litoměřickému městskému hospodářskému statku v Keblicích patřilo v roce 1833 z Kundratic 7 domů a 38 obyvatel, z Tlučně 2 domy a 10 obyvatel. Hlinná v roce 1833 měla 56 domů a 339 obyvatel, kteří se živili především ovocnářstvím, vinařstvím, pěstováním lnu a výrobou lněného plátna. K obci patřila panská myslivna zv. „Mentau“, vzdálená od obce asi čtvrt hodiny chůze. Přímo k lovosickému panství patřil hospodářský dvůr s 5 obyvateli a k litoměřickému statku Keblice 2 domy s 12 obyvateli (Johann Gottfried Sommer, Das Königreich Böhmen, Erster Band, Leitmeritzer Kreis, Prag 1833, s. 343).

Díky poloze obce v kopcovitém a téměř horském prostředí Českého středohoří, bylo jednou z rozšířených činností obyvatel chov ovcí. České středohoří lze krom jiného symbolizovat i koniklecem lučním (Pulsatilla pratensis), který je pro něj typickým zástupcem flory.

V roce 1850 byla před tím zrušená vrchnostenská správa nahrazena správou státní, zřízením okresních soudů, okresních, městských a obecních úřadů.

O JMÉNU

Jméno Hlinná vzniklo z adjektiva hlinný a to ze substantiva hlína. Ke tvaru místního jména Hlinná byly původně asi domýšleny další slova jako ves, jáma, stráň (Antonín Profous, Místní jména v Čechách, I., 1947, s. 636; dále jen Profous). Tedy s významem ves stojící na hlíně, či při jámě s hlínou (obvykle jáma po vytěžené hlíně – např. hrnčířské), resp. u stráně pokryté hlínou. Ve středověku byl termín „hlína“ synonymním k jílu, který například sloužil k omazávání domů pro zlepšení tepelné izolace. Z pohledu etymologie není hlína totéž co orná půda.

Jméno Kundratice, v 16. století také Kundratec, je odvozeno od osobního jména Kundrát a znamená Kundrátův – tedy dvůr (Profous, II, 1949, s. 443).

Jméno Tlučeň je dovozeno do osobního jména Tlučen a znamenalo Tlučenův – tedy dvůr. Osobní jméno Tlučen je možné srovnávat s doloženým osobním jménem Tluk, které má zdroj v apelativu „tluk“ – tedy podle takového člověka, jenž „se sem tam tluče po cestách, Vagabund“ (Profous, IV., 1957, s. 342). Výklad o „vagabundovi“ se vztahem ke vsi Tlučeň, bude asi nepřesný, ale možný výklad o cestách, po kterých se kdosi „tluče“ není od věci. Ves Tlučeň totiž leží na trase ve středověku velice frekventované obchodní cesty vedoucí podél Tlučeňského potoka, či částečně i v jeho korytě. Cesta spojovala Litoměřice s historickým přívozem v Sebuzíně a umožňovala kupcům, kteří opustili litoměřický trh nevracet se přes litoměřický labský most a platit znovu mostné, ale pokračovat přes Pokratice (části trasy této cesty by jistě bylo možné i dnes rozeznat ve stráních nad Pokraticemi, resp. v samotném Tlučeňském údolí) do Tlučenského údolí k sebuzínskému přívozu, který umožnil překonat řeku Labe. Na levém břehu Labe cesta pokračovala přes Zálezly, Moravany, Stebno do Stadic a pak přes Chlumec k Nakléřovskému průsmyku, kterým překonala Krušného hory do Saska. Podobně byla směrována cesta přes Kamýk do Libochovan k dalšímu labskému přívozu. Ve 14. století se u hradu Kamýk vybíralo clo a lze určit místo „celniště“ koncipované shodně jako na hradě Střekov postaveném ve stejné době jako Kamýk. Další možná cesta z Litoměřic vedla pod vrchem Radobýl přes Žalhostice a Píšťany k lovosickému brodu, ale ta byla průchozí jen při příznivých vodních stavech. Vedení tras zmíněných středověkých cest je nutné nahlížet v souvislosti se skutečností, že labská soutěska mezi skalami zvanými později „Porta Bohemica“ byla suchou nohou neprůchodná a musela být obcházena na obou březích Labe.

Jméno vsi Lbín bylo přeneseno z pojmenování hory, která se jmenuje „Lysá hora“ (německy „Kahler Berg“ – kahl je holý, plešatý) a je západně od obce. Odtud je blízko k pojmenování „Lbín“ od lebky – holé, či lysé hlavy bez vlasů (Profous, II, 1949, s. 493).

Autor textu: Stanislav Kasík